PLACHÝ PROUTNÍK, ZRANITELNÝ SUVERÉN

Marta Švagrová, která není švagrovou od Jany Švagrové, napsala v týdnu medailónek pro čtenáře Lidových novin:

Ohnutá záda, šarmantní krok, černý klobouk se širokou střechou, krásně prohlý nos, jednostranně povytažené obočí, tázavý pohled, knírek – tak si vybavuje MILOŠE KOPECKÉHO psychiatr Cyril Höschl. A nejen on, takto si nezaměnitelného herce pamatují i diváci. Ti však dlouhá léta ani netušili, s čím se spolu s lékaři musel těžce vypořádávat.

Miloš Kopecký trpěl řadou závažných chorob, které překonával s nesmrtelností kocoura (9 životů a jeden herecký navrch),“ vzpomíná psychiatr Höschl. „Jedna však mezi nimi dominovala a tu sám považoval za kalamitu ze všech nejhorší, za torturu, proti níž zlomená končetina nebo resekce žaludku jsou jen drobné nepříjemnosti: maniodepresivita. Je to onemocnění, které se řadí mezi poruchy nálady.“ Lékař, jemuž privilegovaný pacient před smrtí dovolil, aby o jeho nemoci psal, připomíná, že se známý herec mezi trpícími ocitl vinou své genetické výbavy a několika osudových ran.

Kdo by v tom vtipném, sarkastickém, vše s nadhledem glosujícím štramákovi hledal člověka souženého obrovskými propady psychiky, ochromující pasivitou, neschopností jakékoli sebemenší akce? Kolegové v šatně poznali, že je Miloši Kopeckému ouvej, divák však nikdy. Oč těžší muselo být překonávat příznaky choroby, když kdesi před oponou čekalo plné hlediště lidí dychtivých užít si svého skvělého pana herce v té nejlepší kondici!

Ví se, že pocházel z dobře situované famílie. Otec – kožešník – vlastnil salon nedaleko Václaváku. Matka, bývalá top modelka se později uplatnila jako kloboučnice. Ví se také, protože se tím nikdy netajil, že Miloš nenáviděl školu a že gymnázium musel opustit už v primě. Nezastíral, ba spíše se tím chlubil, že se neuměl rvát a že nerad sportoval, spíš se ostýchavě oddával nic nedělání. A že už od útlého mládí poznával „bahno velkoměsta, samej spruz“. Jenže přišla okupace, maminku Židovku deportovali do Osvětimi a synovi jako polovičnímu Židovi hrozil pracovně–trestní–závažně–tristní tábor. To všudypřítomné nebezpečí odháněl bohémským životem, toulal se po Praze, až ve skupině Tvar přičichl k hereckému životu. Nakonec však, naštěstí až v roce 1944, jej předvolání do pracovního tábora neminulo a poslední rok války budoval železnici v Bystřici na Benešovsku.

ZAČÍNAL JAKO OPONÁŘ

Nevěděl, čím by chtěl být, jedno však mu bylo jasné odmalinka: nebude kožešníkem. Tíhl k divadlu, večernímu šumu a ruchu, vzrušující společnosti. Po válce začal působit v divadle Větrník, obsluhoval gramofon jako znalec a oponu jako velký znalec efektů. Herectví mu však bylo souzeno nejvíce, takže se k němu logicky, byť postupně, dopracoval.

První roličku dostal v roce 1947 ve hře Smrt Tarelkinova, kde hlavní úlohy vytvořili Gustav Heverle a Vlastík Brodský. A hned se uchytil dobře i na Barrandově – v prvním českém barevném filmu Jan Roháč z Dubé se vyskytl v malé patetické roli studenta. A bylo jasno: zrodil se herec, jehož kvality nebyly nikdy zpochybněny a jemuž popularita vydržela celý život. A pokračuje i po smrti. „U Miloše Kopeckého bylo s podivem to, že psychiatři jej považovali za krajně nespolehlivého kamaráda na příjmu, který si svévolně vynechává léky jak se mu zachce, přestává brát lithium (které by mu jinak mohlo velmi pomoci udržet se jakž takž ve stavu mezi fázemi onemocnění, tedy akorát při bohémském vědomí), nedochází na kontroly tak, jak je zván, odmítá hospitalizaci i tam, kde je k zavedení léčby nutná, a nedbá pokynů. Kdežto on sám sebe považoval za nadmíru ukázněného pacienta, hahaha, pro kterého je svaté všechno, co lékař řekne, který poctivě užírá nebo užívá všechny možné i nemožné medikamenty přesně podle pokynů a úzkostně hlídá každou další návštěvu v ambulanci,“ vzpomíná Kopeckého lékař – psychiatr Höschl.

Formuluje asi základní rozpor Kopeckého nátury: jak se viděl on sám a jak se jevil ve světle svých činů a chování druhým, kteří s ním poznali blízký život.

Byl proutník, ženy totiž miloval nade vše, avšak ženy, když vzpomínají, mají pro něj spíše laskavé omluvenky. Ostatně, jeho zálety si nechaly samy líbit. Jevil se jako vzdělaný filozof diplomat, ale možná si jen coby velmi inteligentní macho osvojil některá klišé a bonmoty, na která Zeman nemá, ani kdyby se na hlavu stavěl, názory, jimiž stejně ohromoval jako okouzloval něžné pohlaví, a díky vrozenému šarmu nedal nikomu zapochybovat, že jsou podložené vzděláním a dlouholetou praxí. Svým suverénním nadhledem možná jen zastíral nejistotu pramenící ze stále číhající zákeřné nemoci ducha.

Tři možnosti má člověk, když se narodí:

Být podprůměr – strašné, všichni mu to dají sežrat.

Geniální – dlouho obtížné, nepříjemné, než se na to přijde a většinu o tom přesvědčí.

Průměr, jen pouhopouhý průměr – prostřednost, zevtipnělá a zpoetizovaná je nejlepší, nejsilnější a neporazitelná taktika.

(Z hercova zápisníku)

Publikum ho ctilo, vyhledávalo a považovalo za záruku kvality, i když ne každá – zejména filmová nebo televizní – role byla jeho talentu ušita na míru. Jediné zaváhání, které mu veřejnost asi neodpustila, bylo jeho angažmá v totalitní agitce proti emigrantům. Tehdy se Miloš Kopecký nechal zlomit k účinkování ve dvoudílném dokumentu Krok do neznáma. Byl komentátorem garnitury, který spojoval jednotlivé epizody navrátivších se emigrantů, a byť v podstatě hovořil zdrženlivě a měl na mysli emigraci ekonomickou (= tu zbytečnější), jíž si nemusel nikterak vážit, televize jej zneužila, vystřihla jeho rozumné věty a zařídila vyznění a dojem silně prorežimní.

Tehdy poprvé Kopecký zažil opovržení a velmi těžce je snášel. Bylo mu jasné, že svým jménem a popularitou tendenční pořad zaštítil a posloužil tak všiváckému plánu, pod jaký by se dobrovolně nepodepsal. Bylo jasné, že podlehl politickému nátlaku. Když se ho přátelé ptali, proč k tomu svolil, řekl, že dostal strach. Byl nemocný, snadno zranitelný, sužovaný těžkými stavy deprese. „Lid veřejný“ ovšem o jeho stavu netušil nic, proto jej jednoduše odsoudil za zbabělost. A Kopecký, ten navenek suverén a bonviván, zažil nejnešťastnější etapy zkroušeného života.

Svůj veřejný hřích však odčinil jako lev král a lev ozdoba všech salónů: v roce 1987 požádal na Sjezdu československých dramatických umělců o slovo. Pořadatelé netušili, co má za lubem, a s klidem poskytli mikrofon jeho oblíbené postavě dr. Štrosmajera z populárního seriálu v TV (kterou tehdy báječně ocenili i diváci v západním Německu). A nevěřili svým uším. Jeho projev hned nazítří putoval v magnetofonových nahrávkách a desítkách opisů po celé republice. Hovořil o umění odejít včas a vybízel zprofanované funkcionáře k okamžitému odchodu.

„Odejdete-li včas, to jest hned, může vám být ještě poděkováno. Neučiníte-li tak sami z vlastní jasnozřivosti, odejdete sice o něco později, ale stejnak odejdete, o tom nepochybujte; jenže ne už důstojně, ale jako komické figurky…“

Svou očistnou lázeň si pak užil v nadšeném přijetí nejen kolegů a lidí z uměleckých kruhů, ale zejména diváků. Potvrdil si postavení miláčka mezi herci, jímž se stal po smrti Jana Wericha. Tehdy byl pasován na jeho nástupce – i on chrlil moudra jen tak mezi řečí a každá jeho postava nesla pečeť charismatického výkonu. Popularita jej provázela až do smrti.

TAKY BYCH RÁD NĚCO PODOTKL

V listopadu 1989 byl bohužel hodně mimo provoz, nemohl se aktivně zúčastnit srdečných akcí na náměstích. V jednom z prvních převratových dní v kulturní rubrice Svobodného slova, jednom z hlavních center pokrokových událostí, zadrnčel telefon. „Tady Miloš Kopecký,“ ozvalo se ze sluchátka, „ležím ve špitále, ale rád bych taky něco podotkl…“

„I v těch nejtěžších fázích deprese, posedlý touhou nežít a jít to radši brzy zabalit, trpící ochrnutou vůlí a neschopností slova či pohybu, hrál divadlo,“ připomíná nám na vědomí Cyril Höschl. „Co to muselo být za trýzeň, když zánět slinivky břišní, vývod střeva po operaci sigmoidea zrovna tak jako resekci žaludku pro zhoubný lymfosarkom považoval za prkotiny, které oproti depresi nestojí za zmínku.“ Že hrál, bylo však jeho velké osvobození. Do svého zápisníku si poznamenal:

Ta klika, to štístko, co já dostával!

Ničeho, ba praničeho neuměje, prožil jsem, tedy „stal se hercem“, té nejhorší doby socialismu!

Co bych byl proboha JINAK? KDE? A co dělal?

…Raději bych hovořil o rapperech, kteří mají vždy hodně co nabídnout, hodně co říci. Třeba Del The Funky Homosapien. Tenhle trávu kouřící soukmenovec je ve skutečnosti bratrancem Ice Cubea. Má i smlouvu s jeho společností Street Knowledge. Jak jsem se už dříve zmínil, na zadní straně obalu svého druhého alba No Need For Alarm (Electra / WEA) klečí v trávě a kouří joint, ale báječnou Delovou vlastností je jeho jedinečný projev, inteligence a humor. Když Del rapuje o trávě, tak v širším kontextu; například jak se věci stávají podivnými, když vykouří cigáro při čekání na autobus, nebo když ve skladbě Wrong Place vysvětluje, proč kouří trávu a pak přechází rovnou do příběhu: „Kouřím trávu, zkouřím se, protože to potřebuju na uklidnění, než prase vykrvácí, zašili mě za míň než gram hašiše, chtějí mi nacpat prdel do lapáku, trouba, kterej veze hašiš z Amsterdamu, je nežádoucí, nevěděl jsem, že mě chytnou, ten hajzl mě popad, vopřel vo zeď na celnici, zavřít! Nemohu to popřít, našli to ve šrajtofli, celníci mě dostali, nemohu se jen tak vylhat. Kdyby mě tak nechali bejt, pes na mě čumí jakoby chtěl kost, to štěňátko by mě mohlo rafnout, vypadali, že bych to měl nejspíš odkroutit, já povídám fajn, 500 babek za gram haše, byl jsem z toho celej vedle.“

Musím se též zmínit o The Goats, jejichž Tricks Of The Shade (Ruffhouse / Sony Music) je jedním z nejlepších rapových alb vůbec. The Goats jsou především známí svým hitem Typical American, ale ostatní věci na albu jsou hlubokou sondou do pokrytectví americké společnosti nejen v textech, ale i v kostře příběhu, kde dva černí hoši, hledající svou matku a Strýčka Scama (Sama), procházejí strýčkovým jarmarkem prosperity, dobroty [slovní hříčka well-fair – welfare] a panoptikem. Přitom jsou zneužíváni a okradeni na cestě převráceným americkým snem. The Goats také dávají najevo, že bafají marjánku, ale zase v širším pojetí příběhu. V Typical American říkají „armáda je očividný výsměch, „buď vším, čím můžeš být“ je jen další podraz, který vytáhli z rukávu, ale radši si uvědom, že budeš nešťastnej, když nedostaneš to, co slíbili, nebuď udivenej, protože se z toho jen tak nedostaneš… každýmu, co mu patří, tvrdí, ale já si vykouřím cigáro, můžeš pochodovat furt pořád pryč.“ V Got Kinda Hi rapují o svém kouření, ale refrén zní „kouřím tlustý cigáro ode dne kdy jsem se narodil, ale to je moje věc, starej se vo svý zpropadený věci.“

Ještě jiní na rapové scéně věnovali marihuanové skladby na počest ráji kuřáků. EPMD objevili, že Redman má How To Roll A Blunt na svém debutovém albu Whut, Thee Album? (RAL / Sony Music). Booklet obsahuje texty a byla to právě zmíněná skladba, která uvedla desku v celostátní povědomí a zajistila též nemalou popularitu. KRS–One nedávno složil I Can´t Wake Up. Z textu si můžete zjistit, kteří rappeři s ním zkoušeli chuť marihuany. Jeho album Return Of The Boom–Bap (Zomba / BMG) je také politickým majstrštykem a lze ho jen doporučit. The Pharcyde mají taky drogový jam Pack The Pipe, který se zamlouvá B–Realovi (spolu s Redmanovou skladbou), ale ten jsem naneštěstí nesehnal. Vím, že také Jungle Brothers vychvalují trávu do nebes a Beastie Boys jsou jasní závisláci. Jsem si jist, že seznam pokračuje dál a dál.

V posledním interview pro magazín High Times B–Real pronesl zcela vášnivou řeč: „Máme dva feťáky v Bílém domě – hele, je čas něco dělat! Co se týče ostatních skupin, je mi jedno, jestli zůstávají u tématu nebo ne. Dokud Cypress Hill zůstanou věrni začátku a neobrátí se k věci zády tak, jak to hodně lidí udělalo v posledních dvou letech, budem v pořádku a vydržíme to. Následující dva roky uvidíme, kdo dodrží slovo. Vsadím se s kýmkoli, že Cypress Hill budou v hnutí neustále pokračovat. Když se to nezlegalizuje do té doby, pořád to budeme zkoušet. – Jak poznamenal Ice Cube o nové skladbě Sticka Terminátora X: „Elvis byl zasranej feťák, dejte na poštovní známku Cypress Hill.“

REDMAN: HOW TO ROLL A BLUNT (JAK UBALIT JOINT)

A už je tady zase další odvaz, což je skvělý, jestli jedeš v něčem jiným, uvidíme,

jestli sjedeš tohle, je přísně dáno, jak ubalit joint, a když se do toho vložíš,

ubalíš víc jointů, než Archie Bunker.

Zaprvé si sežeň velkej balík izzemu, a kámo, tvůj místní obchodník ho určitě

prodává, pak si pořiď Phillie, nemyslím to město, vole! Myslím cigáro, cigáro Phillie.

Olízni ho, a pak ho můžeš rozlepit Jestli nemáš žiletku, udělej to svejma zasranejma prstáka

Rozdělej sáček a celej ho nasyp dovnitř  Rozprostři izzem tak, aby byl úplně všude

Zmáčkni prstama oba konce  Pomalu to zabal a olízni hořejšek

Pak to zalep a usuš zapalovačem, jestli nějakej máš   Výsledky jsou…  hmmmm…  v pohodě

Tak se balí joint

Druhej odstavec tě asi rozchechtá, ale když tvůj kámoš balí joint a z huby mu táhne odér tak,

jako tobě ze zadku, měl bys vědět, že je čas to od něj vzít, protože jeho dech je jako drak ve sklepě

No tak, zapal ten joint, zapal ho, tady je zapalovač  Rád bych, kdyby tenhle vůl tak neslintal

a jestli to chceš olíznout, neutop to ve slinách  Co já vím, co za ptáka nebo pindu jsi v tom cachtal

No a co s holkama, co nestíhají jointy? Ty to vždycky poserou, nechtěj si polámat pěstěný nehtíky

Ha ha ha, promiň Rede, nějak se to rozsypalo  Měl bys radši posbírat každý zrníčko, protože

jsem vysolil deset peněz, abych se moh zmatlat  A jestli chceš rozsypávat, běž do háje

nebo se prober  Víš všechno o sportu a bůhví co ještě, ale řek bych, že nevíš, jak

ubalit point

Tak se balí joint

A nakonec by Redman rád řek peace všem baličům od východu na západ a dejte mi

joint, když jsem si na něj přidal ďábel neďábel, když jsem zmatlanej, není dobrý

si se mnou zahrávat  A tak všichni zvedněte jointy do vzduchu, nasajte a vyfoukněte,

jakoby nic  Pořádně to vyhulte, ať to slyší všichni  Mizím, peace všem, jdu zas kousek dál

CYPRESS HILL (HITS FROM THE BONG)

Vem to, nacpi to, zapal to a dej si práska z dýmky

zapomeň na chvíli na jointy, tohle není nic novýho

natáhni, vyfoukni, je to jak nic

mám rád pointy i velký čvaňháky,

ale moje obří dýmka mně vždycky sjede nejlíp

tam v baňce je voda, hlavně jí nerozlej, smrdí jak hovno

na koberci ale je v pohodě, když si dám práska

toho mizernýho směšnýho zelenýho shitu

zpívej se mnou, kuř celou noc,

tak jako já, když si dávám prásky z dýmky

tak vyhulíme celou mísu, sjedem tu dýmku,

tak dej ten prst pryč z tý dírky

zacpi to, uvolni to, netlač na to,

miluju tě, Mary Jane

nikdy neremcá, když si to rozdávám s Mary,

s ohněm, kterým zapaluju třešňovku  je na mně tak milá,

když nacpávám dýmku a jdu to pročistit

Shit se už mele, kouří skrz bublající vodu, je to tak čistý,

že si dám práska a zadržím dech, tak jako Chong,

sjedu dýmku a zase jí nacpu, vezmu svojí

čtyřstopovou hadici a jdu do toho

BOOGIE DOWN PRODUCTIONS – 30 COPS OR MORE (TŘICET POLDŮ NEBO I VÍC)

Když chtěj sebrat černýho kluka,

potřebujou na to tak třicet poldů nebo i víc

Když jsi černej, budou tě otravovat každou hodinu

Znamená to, že když máš víc peněz, máš i víc moci

Přijdou si pro tebe v noci a přečtou ti tvá práva

Není třeba se prát, když jsi černej,

tak nemá cenu se prát

Jo, když chtěj sebrat černýho kluka, potřebujou na to tak třicet poldů nebo i víc

Před lety černoch nemoh bejt policajt

Mohl bejt jenom tak dobrej tanečník

Když bylo celý policejní oddělení bílý,

spravedlnost byla pro černý luxus

Byli jsme okrádaný náboženstvím

a naší vládní a sociální pozicí

a neuvidíš žádný rychlý řešení,

dokud neuvidíš černou revoluci

Zavíraj nás každou hodinu,

protože černoch v ghettu má moc

Kdybychom se jednou v noci probudili,

policajti by s náma nic nesvedli

Prostě když chtěj sebrat černýho kluka,

potřebujou na to tak třicet poldů nebo i víc

(Aaron Kirtz pro ROCK & POP   29.3.1994)

BLACKMAN IN EFFECT 

(Filip Křivský pro ROCK & POP   29.3.1994)

KRS–ONE INTRO

Ve světě rapu, kde na jedné straně stojí dinosauři typu Eazy–E a Ice Cube a na druhé vysokoškoláci z východního pobřeží jako A Tribe Called Quest a Digable Planets, se pomalu ale jistě vytratila jedna docela důležitá maličkost. Rap je součástí rozsáhlé pouliční hip hopové směsice, a ve chvíli, kdy někdo, kdo obývá dům s bazénem v Hollywoodu, mluví za teenagery z nejchudšího předměstí South Central, je něco v nepořádku. Rap bez hip hopového pozadí je prázdné žvanění do rytmu. Asi jako punk bez kůže, barev na vlasy a spínacích špendlíků. Jazz bez basy a dechů. Tak je to.

Je čas vrátit se zpátky do časů old school. Je čas vrátit se z hitových studií ke zvuku ghetto boxu. Je čas ohlédnout se ke kořenům.

It´s time for the massive BDP crew…

LAWRENCE PARKER

se narodil v roce 1967 v jižním Bronxu. V osmnácti zanechal školu a i když měl reálnou šanci dostat stipendium na nějakou levnější univerzitu, radši se vrátil do ghetta a poflakoval se po ulicích se svými homies. O něco později se už neměl kam vrátit, a tak občas vozil přes město balíčky, za které se platí při převzetí, a spával v útulku pro bezdomovce. Tam se setkal se sociálním pracovníkem a zároveň deejayem Scottem La Rockem, který objevil jeho léta pěstovaný talent pouličního vypravěče rapu, vycvičeného z freestylových bitek na školních hřištích a z parties na zadních dvorech.

V roce 1986 ti dva, ještě s Lawrencovým bratrem Kennym jako druhým rapperem a beat selectorem, začali veřejně vystupovat na rodící se newyorské hip hopové scéně post–electro–éry, tehdy prezentované jmény dnešních učitelů Ultramagnetic MCs, Public Enemy, Eric B. & Rakim a samozřejmě Run–DMC, s nimiž Lawrence „KRS–One“ Parker vystupoval už v roce 1984. BOOGIE DOWN PRODUCTIONS byli pohromadě a připraveni do toho skočit naostro.

Takhle jednoduše začala cesta KRS–One, dnes asi jediného a nejlepšího opravdového old school rappera. Cesta, kterou dodnes zdobí dvě legendární a čtyři zlatá alba, jedno sólové a hlavně neuvěřitelná spousta nejlepší práce pro hip hop a černou africkou kulturu v Americe. Za sedm let existence BDP se ukázalo jasně, kdo je ten pravý a kdo ne, ale jeden člověk dnes s BDP není, i když by stokrát chtěl. DJ Scott La Rock, spolutvůrce nejlepší hip hopové kapely na světě, byl zavražděn v roce 1987 a tenhle článek je pro něj.

THE BLUEPRINT YEARS

Historie BDP začala, i když se tomu postavila do cesty spousta překážek. Postoj newyorských rádií k nové scéně se dal nazvat jedině bojkotem a záchranou bylo jen několik speciálních klubů. Přesto KRS a Scott vydrželi odpor médií a začali natáčet své první album Criminal Minded. Vyšlo v roce 1987 za vypůjčené peníze na vlastní značce Zomba Records a kupodivu se prodávalo stejně dobře, jako mnohem dražší a mnohem víc zoomované Yo! Bum Rush The Show od Public Enemy. Stejně tak se brzy stalo zlatým, a později i legendárním. Je určitě jednou z desek, o kterých se mluví v přímé závislosti na tom, jak málo lidí je má naposloucháno.

Criminal Minded ukázalo jednu důležitou věc, která zůstává do té doby skryta v obskurních klubech a na white labelových singlech, kterých se v rádiu nikdo nedotkl ani tyčí. Totiž že hip hop není jen spoken word a mlátička buben, jak se tehdy mohlo zdát. Criminal Minded bylo kouzelnou směsí ragga, funku a hip hopu a KRS asi nejosobitějším rapperem té doby. Jeho nakažlivý styl s náznaky reggae a rapováním „off beat“, které po něm sjel snad každý, bylo tím pravým hlasem ghetta, směsi africké, jamajské a asiatské kultury, která už bublala k explozi. Skladby jako Lick A Shot, Criminal Minded a South Bronx se staly rapovými hymnami, ale s tím, co se pomalu chystalo přijít, neměla ta deska moc společného.

Krátce po vydání Criminal Minded se ozvala firma Jive, „černá“ odnož labelu RCA (dnes vše pod křídly koncernu BMG, v jehož distribuci si taky s trochou štěstí můžete u nás některé desky BDP a KRS pořídit), a BDP se stali oficiální kapelou se smlouvou s velkou prosperující firmou. Radost byla, ale netrvala moc dlouho. V zimě 1987 se DJ Scott La Rock vracel ze studia z natáčení nového singlu My Philosophy, když se připletl do shooting gallery, zkoušky věrnosti nových členů gangu, a byl náhodou zastřelen.

Druhé album BDP By All Means Necessary vyšlo na Jive na jaře 1988, ale v záplavě objevených talentů a desek jako It Takes A Nation Of Millions To Hold Us Back Public Enemy a Power od Ice-T trochu zapadlo. Možná právem, protože životem trochu zmrazený KRS věnoval daleko víc energie a pozornosti jiným projektům, než byli BDP.

Na začátku roku založil KRS s několika sociálními pracovníky v NY hnutí Stop The Violence, které bylo zatím zaměřeno na nevládní výchovu a vzdělávání černé mládeže na ulicích, ale velice rychle se stalo postrádaným oficiálním partnerem vlády při nenásilném potlačování pouliční kriminality. Nejspíš největším oficiálním úspěchem, který KRS a Stop The Violence dosáhli, bylo zrušení některých nesmyslných nařízení Board Of Education, které rasově segregovaly mládež v takzvaných problémových oblastech.

KRS už dávno nebyl teenager a ačkoliv stále žil v Bronxu, z ulice si neodnesl sklon k heroizaci boje za udržení hierarchie gangového způsobu života, jako většina rapperů grázlů, ale hluboce praktický postoj, kterému se tak hezky říká street knowledge (snad pouliční vědomí důležitosti přátelství)

THE BDP CREW

Na konci roku 1988 se BDP vrátili na pódia svého domovského klubu S.O.B. a obnovili tradici pravidelných pondělků, při kterých zároveň velký KRS ve freestylových testech našel vhodné kandidáty pro novou tvář BDP.

Ze staré sestavy z roku 1987 zůstal jen on a Kenny, a naopak přibyli deejayové Jazzy Jay Kramer a D–Square skvělá sound controllerka a zvukařka Rebeka Foster. Pravidelných dýchánků se začali účastnit i D–Nice, MC Scotty Morris a Willie Dee a hlavně velmi příjemná dámská posádka Miss Melodie a Pamela „Harmony“ Scott. Na jam se občas zastavil i Red Alert, newyorský hip hopový veterán a spolupracovník Afrika Bambaataa a Grandmastera Flashe, který zůstal s BDP jako dobrá duše celý rok.

Boogie Down Productions byli zase velcí. Byli nejlepší live crew na východním pobřeží a na Západě jim mohl konkurovat jedině Ice–T se svými syndikátovými želízky v ohni DJs Aladdinem a Afrikou Islamem. Když šli na začátku roku 1989 potřetí do studia, zdálo se, že nic nemůže být průser.

KRS – ONE

SEBRANÉ SPISY I. (1989)

„Z důvodu současného návalu po platině hladovějících umělců na rapové scéně se Boogie Down Productions rozhodli, že je nezbytné vydat nahrávku nezatíženou platinovým poklonkováním a velmi blízkou intelektuálním nárokům.

Abychom dosáhli tohoto cíle, zjistili jsme, že je nezbytné vrátit se k našim kořenům – ghettu – a tak zajistit čistotu, nadání a inteligenci, které se často vytrácejí z obsahu ve snaze zalíbit se Nováčkům.

Zjistil jsem, že všechna hudba vzešla z ghetta, a proto jsem nazval toto album „Hudba ghetta: Modrotisk hip hopu“.

Jedině vědomí ghetta tomu porozumí a jedině vědomí ghetta to náležitě ocení.“

KRS–ONE Metafyzik

GHETTO MUSIC: THE BLUEPRINT OF HIP HOP

Třetí album Boogie Down Productions se objevilo na značce Zomba v létě 1989 a bylo nejspíš dost velkým překvapením pro ty, kdo čekali od hip hopových desek té doby zase jen další porci gangsta pohádek. Ghetto Music bylo vším jiným, jen ne criminal minded. Dozrálá kapela s KRS v čele, s kompletní live crew, s živými bicími a dechovou sekcí. Do toho – Blackmen in effect.

Úvodní The Style You Haven´t Done Yet je tříminutová rozcvička na připomenutí toho, že pánem scény je KRS a není nikoho, kdo by ho mohl dostihnout. Opravdový svízel je až Why Is That?, bible psaná podle KRS, televangelismus naruby, co bylo doteď bílé, je černé, protože to nejspíš černé vždycky bylo. Jak jde dohromady Geneze a antropologie? Why is that?

Pokud jen na chvíli zapomenete, že Ghetto Music je z roku 1989, bude vám to připadat možná trochu směšné. Černá komunita podle KRS je čistá a nechce mezi sebou násilí, drogy a vůbec všechno, co by jí mohlo bránit ve vytvoření nové krásné Afriky. „Nepotřebuješ bouchačku a můžeš se vypracovat nahoru vlastním úsilím, brácho,“ tak nějak je to ve velmi nápaditém videu k hymně Jack Of Spades, daleko blíž Martinu Lutheru Kingovi než Malcolmu X. Člověk vymyslel zákony jiné než zákony Boží, a proto je tady KRS, aby se za ně postavil. „Žij podle Božích zákonů, brácho, a nikdo ti nemůže nic zlého provést“, to je Jah Rulez. „Uč se a poznávej věci, brácho. Nikdo na tebe nemůže, když jsi vzdělaný a znáš svoje práva, brácho. You Must Learn!“

Celá deska ale není takhle čistá a pozitivní. Spousta otázek zůstává nezodpovězena a asi ani nemůže být. Policajti mají i v Brooklynu na autech napsáno „To serve and to protect“ – ale koho vlastně chrání? A kdo nás ochrání před nimi? (Who Protect Us From You?) Kdy skončí nesmyslný hon na každého, kdo je jen trochu černější, než je v kraji zvykem? (Bo! Bo! Bo!)

Bylo by snadné shodit ze stolu Ghetto Music, jako to mnozí udělali. Vždyť tady není vlastně nic, co by před lety neříkali George Clinton a Sugar Hill Gang. Ale moment, není tohle vlastně pokus o návrat do té krásné doby, kdy se tolik nestřílelo a všechno bylo tak staromódně poctivé?

Psal se rok 1989 a Lawrence Parkerovi bylo třiadvacet.

THE TEACHER

Ghetto Music ukázalo jednu důležitou věc: kdo je opravdu spřízněn s BDP. Vlna zesměšňování a dissingu, která se snesla na tohle album, jehož význam dozrál až s časem, rozdělila rapovou komunitu zcela jasně na dvě polarity. Nezávisle na tom začal KRS dozrávat z Žáka na Učitele Lidstva. S Ghetto Music Show dvakrát vyprodal Apollo Theatre a zanechal za sebou zpocené a bez dechu prý to nejnáročnější černé publikum v Americe. V zimě 1989 se otevřely pobočky Stop The Violence v LA, Philadelphii, Detroitu a Minneapolis a podle vzorce BDP věnovaly část výtěžků i další hip hopové kapely pro jejich dobrou myšlenku. Na začátku roku 1990 začala působit organizace H. E. A. L. Yourself (uzdravujte se), která si vzala za cíl registrovat projevy násilí v Americe a udržovat lidi v bdělém stavu nezávisle na amalgamu kriminálních záznamů policie a vládních organizací. Singl Self Destruction natočený ve spolupráci s Public Enemy vynesl přes 600 000 dolarů pro Nation Urban League. Ligový počin, zkuste někdy dát jejich video! Velký rok 1990 ale hlavně znamenal start velikého světového turné BDP, na které se slzami v očích vzpomínají stejně v Anglii, ve Skandinávii i v dalekém Japonsku. Po návratu se BDP vrhli rovnou do natáčení nové desky.

KRS – ONE

SEBRANÉ SPISY II. (1990)

„Od počátku invaze edukativního rapu na militantně revoluční bázi se někteří snažili změnit své kariéry v tomto směru. Věřím, že je prospěšné mít lidi komunikující a vysílající poselství masám. Nicméně jsem se stal svědkem zpronevěry revolučních postojů a zaujímání falešných stanovisek. Někteří se jedním dechem nazývají Učiteli a vzápětí se prezentují jako gangsterské a pasácké kurvy pop– hvězdy a chovají se tak, jak by si démonizující vláda přála, aby se černí lidé chovali. Jsou to falešní proroci a měli by být neprodleně vyobcováni.

Opravdová revoluce k sobě pojí ne lidskost pouze černou, ne lidskost výhradně jen bílou, ne asiatskou nebo indiánskou, ale lidskost všech ras. Pokud povstanete za lidskost, zjistíte, že jste spojováni s Afrikou, pokud jste černí Afričani, s Asií, pokud jste Asiaté, a tak dále… Nepřítelem nejsou masy lidí ve světě, ale démonické vlády. Pokud se zbavíme těchto démonů a povstane nové lidské svědomí, každé rase se dostane náležitého respektu. Žádná rasa není špatná či nedospělá. Rasa je skvělá, ať je jakákoliv.

Vždy dopředu, nikdy zpátky, připravte se na všechno možné a zůstaňte vždycky chytří. V každém úsilí zvítězí inteligence. Mějte se na pozoru před proroky v lidské kůži.“

KRS–ONE Metafyzik

EDUcation enterTAINMENT

Čtvrté album je bez přehánění docela určitě jednou z nejlepších hip hopových desek vůbec. Překvapivě moderní zvuk, hustý beat s dokonalým samplingem, elegantní šviháckej rap a hluboké myšlenky KRS–One, kterému už definitivně zůstala přezdívka „The Teacher“.

Blackman In Effect je bitevní píseň za uznání hip hopové kultury jako oficiální černé kultury 90. let. Každý filozof ve starém Řecku byl zločinec (a nejjednodušší bylo sprovodit ho ze světa). Tohle ukazuje respekt ke vědě a k intelektu bez padouchů. „Tak jak jste sakra vytvořili filozofii, když jste filozofy pořád jenom zabíjeli?“, to je level KRS 1990. Blackman in effect! House Niggas je prvotřídní dissing proti vzdělaným a bohatým černochům, kteří se nechávají korumpovat bílým establishmentem, místo aby pomáhali svojí mocí černé komunitě.

Začíná rozkošným dialogem dvou house niggas:

„Konečně jsme našli místo, kam pohřbít (bury) lži (lies) o naší historii.“

„Kde je to místo a jak se jmenuje?“

„Knihovna (library, lie-brary), tam se pohřbívají lži.“

Pak přichází KRS a bere si mikrofon. Pro každého Ježíše musí být Jidáš, a tak je to se vším.

Love´s Gonna Get´cha je trochu odjinud. Street knowledge story o tom, jak peníze z bílých drog korumpují černé duše. Geneze chudého černého kluka, začínající odchodem ze školy a končící pádem iluzorního drogového impéria, je drsným pohledem insidera a dokonalým ekvivalentem k New Jack City. Ya Strugglin´ (s hostujícím Kwame Touré) s narážkami na TV shows Amose a Andyho působí potom jako ledová sprcha při pomyšlení, kdo že to vlastně formuje myšlení v Americe.

Edutainment, opravdový manifest Učitele, mluví jasnou a hlasitou řečí:

„Lidé sedí a koukají na moje album / Mají problémy a snaží se je vyhladit / Netuší, že jen opouštějí cestu, aby dosáhli pozitivnějších věcí / …Nejsem básník / Moje slova vás neuzdraví / Nejsem podrazák / Opravdu s vámi soucítím / Mluvím ke svému národu / Kdekoliv je, v jakékoliv situaci nebo bryndě / Tak se chopte světla a zamiřte k němu / Povede vás edutainment.“

V The Racist, která uzavírá desku, dělí KRS rasisty na  1) individuálně rasisticky vychované   2) rasisty ze strachu z neznámé rasy   3) podvědomé rasisty  a  4) ekonomické rasisty. Píše se rok 1990 a Amerika je co do rasové politiky a lidských práv stejně daleko jako JAR.

Na CD verzi desky se nacházejí dva bonus tracky. Rozkošný klubový jam 7 Dee Jays, BDP in full effect. Kouzelná směs ortodoxního rapu, zuluských nápěvů a ragga. 30 Cops Or More je druhá písnička, kterou na desce má k dispozici dánu mladý Zulu MC Jamalski. Čistá a hluboká věc o strachu a síle černého národa.

LIVE HARDCORE WORLDWIDE

Necelého půl roku po Edutainmentu se na trhu ukázal hodinový záznam sestříhaný ze čtyř live show BDP v NY, Londýně a Paříži a zároveň videokazeta Boogie Down Productions Live s hodinovou show z NY. Na obou najdete nejen nové věci končící krátce před natočením Edutainment, ale hlavně spoustu písniček ze vzácných prvních dvou desek. Věci jako The Eye Opener, My Philosophy, Lick A Shot, South Bronx i živá verze singlu Self Destruction jsou stále čerstvé a BDP jsou králové pódia.

Live Hardcore Worldwide je poslední deskou, na které se BDP objevili jako masivní konglomerát, který ve špičkách čítal i deset lidí. Po D–Nice, který si otevřel v Brooklynu studio a věnuje se produkci pro Chaos (naposledy docela dobrá deska Kid Rocka) a Scottie Morrisovi odešel i Jamalski a obě dívky. BDP 1991 byli jenom KRS, Kenny a Willie Dee.

KRS strávil odpočinkový rok cestováním po amerických univerzitách, kde přednášel urbanistickou sociologii. Opakovaně vedl kursy na Harvardu, Yale a Vassaru a University of Columbia mu dokonce nabídla post stálého profesora.

Zároveň ale KRS spolupracoval na několika projektech, které mu zajistily pověst výborného producenta. Podařilo se mu usměrnit hip hopovým nádechem produkci alb Sly & Robbie, Shelly Trunder a Shabby Rankse a spolupráce se Ziggy Marley, Billy Braggem, The Neville Brothers a R.E.M. mu ten rok vynesla už třetí „Golden Reel“, cenu, kterou uděluje firma Ampex za nejlepší studiovou práci. S R.E.M. se dokonce dotkl i platiny za prodej čtyř miliónů desek. Ale byl čas jít natočit nové album.